Zemřel Miloš Schaffelhofer (69)
Náhlé úmrtí postihlo Miloše Schaffelhofera (69), jenž se jako dobrovolný tvůrce podepsal na současné podobě hornického skanzenu Landek Park se šachtou Anselm. Na níž ostatně – když ještě nesla socialistický název Petr Urx – sám jako havíř léta fáral a posléze prováděl návštěvníky.
„Osiřel mamut Bruno v životní velikosti, malý mamut, velká replika Petřkovické venuše, pračlověk i koník Ferdinand v důlní expozici u jedné z nejstarších ostravských uhelných slojí,“ uváděli kamarádi z hornického cechu s odkazem na díla, jež Miloš na Landeku stvořil (a s nimiž mu mnozí pomáhali).
Vzpomínali, jak láteřil, když musel obnovovat kůži u pasu pračlověka, kterou vandalové sundali, aby se koukli, co má mezi nohama…
„Celý život zasvětil havířské robotě a zkušenosti a zážitky z ní pak předával návštěvníkům hornického muzea. Do paměti se nám vryl i jako tvůrce expozic historického osídlení,“ vzkázal Lumír Plac za ředitelství Landek Parku.
Památku vysloužilého hlavního předáka strojního úseku Schaffelhofera chtějí uctít právě dokončením jeho posledního výtvoru – mamuta Bruna v měřítku 1:1 z armovaného betonu. Musí se dodělat chlupy.
Podívejte se, na Landeku staví mamuta Bruna havířským způsobem. Problém je srst
Základem je převrácený důlní vozík. Miloš Schaffelhofer po skoro dvaceti letech na šachtě dovede improvizovat a poradí si lecjak. I s modelem pravěkého obra v životní velikosti. Jen ty chlupy jsou nad jeho možnosti. Zatím.
„Bruno,“ pojmenovává někdejší hlavní předák strojního úseku z přívozského Dolu Odra (za komunistů také Vítězný únor) své dílo vznikající pod petřkovickým kopcem Landek. Ano, právě tam, kde je potvrzen výskyt mamutů. Ti podle pověstí vyhrabávají tehdy se země „černé kameny“, jimiž se u ohýnku ohřívají pralidé.
Miloš po vyřazení ze šachty míří do hornického skanzenu u Dolu Anselm (Urx) a tvoří zde zvětšenou repliku Ladecké Venuše, pak dioráma pravěkého ležení s chatrčemi a menším – bezejmenným – mamutem i lovcem či důlního koníka Ferdinanda pro podzemní expozici o důlní dopravě. A řadu let sní o mamutovi v měřítku 1:1.
„Pustili jsme se do toho vloni v březnu a pomáhal mi Pavlik, Mirek, Ladik,“ vyjmenovává další bývalé havíře, kteří na dvanáctitunovém železobetonovém Brunovi postupně pracují. Miloš nechce statické sochy, tudíž mamuta navrhuje pouze část – horní polovinu zvířete snažícího se dostat z pasti nalíčené pravěkými obyvateli Landeka.
Míchačka? Kdeže. Beton tu míchají sami v kolcách „Základem je převrácený důlní vozík na uhlí bez koleček,“ popisuje s tím, že armovaná (vyztužená železem) je celá konstrukce. Beton jim nedováží míchačka, sami si ho připravují v kolcach (kolečkách) jako havíři v chodbách při betonování uzavíracích hrází. Financuje to celé Miloš pouze ze svého. Sem tam přispěje některý kamarád.
Brunovi chybí dobetonovat jen uši, autor podle všeobecně známé kresby tohoto vyhynulého zvířete od ilustrátora Zdeňka Buriana si vyhrává s dlouhým chobotem i velkými kly.
„Teď budu muset krátit kly tomu menšímu mamutovi, chci z něho udělat mládě lapeného dospělého zvířete. A přidat k nim lovce máchajícího oštěpem,“ líčí.
Za problém nicméně Miloš považuje mamutí srst. Menšímu ji dělá z materiálu používaného dříve na přesypech pásových dopravníků na uhlí v dolech. „Bruno musí mít taky umělé chlupy, jenom nevím, kde jich tolik sehnat?“ konstatuje. Uvažuje mimo jiné o koudeli. A bude potřebovat i peníze na pořízení spousty lepidla chemoprenu.
Výtvory vysloužilého hlavního předáka si pochvaluje jak personál hornického skanzenu, tak návštěvníci. Jenom kdyby ti vandalové nebyli! „Pračlověku vydlubli oči, třikrát jsem mu musel vyměňovat sekeromlat a už je zase pryč. Strhávají mu kožešinu kolem pasu, aby se podívali, co má mezi nohama…“ nechává se slyšet Miloš.
Články převzaté z webu: 
3
0
