Devětatřicet hodin před předáním Dolu ČSA společností OKD pod státní podnik DIAMO se zastavují oba zbývající dobývací komplexy. Šachta končí čtyři dny po sousedním Dolu Darkov. Čeští a polští horníci na „Armádě“ fedrují doslova do poslední chvíle.
Austrálie (pracoviště nazývané tak pro svou odlehlost a vzdálenost) dva tisíce tun, Doubravský ohradník tři tisíce tun. To je podle směnového technika rubání Miloše Ferčáka průměrný denní fedrunk (těžba) ve čtvrtém únorovém týdnu. Poslední uhlí tu kopou kolektivy Františka Nachtnebla a Grzegorze Dąbka.
Na takzvaném výjezdním patře nejstarší šachty na Karvinsku hraje v sobotu ráno opět hornická hymna… a pak jde slyšet pouze sykot stlačeného vzduchu a bzukot elektroagregátů. Strojník si skutečně dává záležet, vždyť z těžbou tady nikdo další nikdy jindy nepojede. Klec z podzemí vytahuje potichu, důstojně, smutně.
„Poslední vozík,“ hlásí Ferčák s kolegou Krzysztofem Sędkowskim oblečení do špinavých fáraček. Nahoře čekají zástupce českých a polských horníků představitelé těžební společnosti ve slavnostních havířských uniformách. I ukončení těžby je pro tento profesní cech událostí. Byť tentokrát s respirátory a v rozestupech.
„Jako kapitáni opouštějící lodi až chvilku před potopením,“ vzdává předsedkyně představenstva OKD Vanda Staňková hold chlapům, kteří na Dole ČSA kopou uhlí do samotného konce. A proto ani ten poslední vozík nechce nazývat symbolickým. Zdůrazňuje, že právě zde nevydává příroda „černé zlato“ havířům snadno.
1
0
