Revírníci se vždy po vyfárání scházeli u směnmistra, aby mu předložili k podpisu raportní knihu. U každého směnmistra byla skříň., v níž se nacházelo dobré pití. Tak bylo možné synky počastovat za dosažené výkony ve směně nebo jim nalít po půlce při oslavách narozenin. Když nebyl směnmistr přítomen, stávalo se, že se revírníci sami obsluhovali ve skříni a dívali se lahvím na dno. Když směnmistr odcházel do důchod rozhodl se s nimi vydupat. Zastavil se u známého v lékárně a vyprávěl mu o svých potížích s revírníky. „Připravím ti koňak. na který ti synci do smrti nezapomenou. Jen mi musíš slíbit, že jim dáš pouze jednu štamprli, více ne“ pravil lékárník.
Při podepisovaní raportní knihy pozval směnmistr každého ke skříni a nalil mu po půlce. Většina pak odešla domů, jen šestici revírníka z kolonie se nějak nechtělo, Náhle zazvonil telefon a směnmistr byl odvolán z kanceláře. Revírníci toho využili, vtrhli dovnitř a drali se ke skříni. Když se po chvíli směnmistr vrátil, našel ve skříni pouze prázdné lahve.
Směnmistr se na šachtě zdržel o něco déle, protože se loučil ještě s vedením závodu. Bylo již po 10 hodině ranní, když přicházel ke kolonii, kde bydlel on i šestice revírníků. Všude pobíhalo plno ženských a na sušácích visely samé gatě,
„Co se tady děje?“ ptal se směnmistr ženských. Ani se neptejte.“ pravila nejkurážnější z žen, naši chlapi přišli po šichtě zesrani až po hlavu. Na šachtě musí řádit nějaká úplavice, to není možné! Nám pomalu nestačila voda na praní.“
Směnmistr se musel rychle vzdálit a doma se smál celou hodinu. Revírníci na poslední směnu nikdy nezapomněli a do skříni nahlíželi s velkou pokorou.
Z knihy: Vzpomínky vysloužilých horníků aneb Veselé historky z hornictví
0
0
