Podle zpráv z posledních dnů se energetické problémy států v Evropě mohou opakovat i v dalších letech. Energetici před tím varují už dlouho. A nejde jen o plyn.
Odborníci citovaní v posledních dnech médii (zde, zde a zde) se obávají, že problémy s plynem, elektřinou a teplem, se mohou vrátit i příští rok. Což je to, co se nám politici napříč Evropou snaží příliš nepřipomínat. Média přitom prezentují tato varování jako novum. Ve skutečnosti jsou však taková varování k dispozici již dlouhé roky. Měl je samozřejmě k dispozici i Brusel. Již v roce 2018 totiž dostal Evropský parlament bezpečnostní studii, která před nynějším stavem varovala. Jmenovala se „Energie jako nástroj zahraniční politiky autoritářských států, zejména Ruska“. iUHLI.cz o ní informovalo zde. V Bruselu však studie spadla pod stůl. Dokonce tam spadla tak dokonale, že nově nastoupivší europoslanci se o její existenci zřejmě vůbec nedozvěděli.
Studie přitom varovala právě před tím, co evropské státy nyní horečně řeší. Tedy před závislostí na ruských surovinách, kterou se teď horečně snaží importem z jiných států. Pokud možno z takových, které nejsou agresivní. V každém případě je evidentní, že minimálně politici v Bruselu seriózní varování dostali již před čtyřmi lety. Ostatně je těžké uvěřit, že by bezpečnostní struktury napříč státy v Evropě nevydávaly pro své politiky podobná doporučení dlouhodobě. Nicméně EU v čele s Německem dělala přesný opak.
Závislost na Rusku přitom není jediná hrozba.
Loni v říjnu dostal německý parlament Bundestag neméně významné varování, hned od tří zpravodajských služeb najednou (zde). Varování se týkalo pronikání Číny do Evropy a jejích celosvětových záměrů. Tohle varování je o to závažnější, že nejde jen o plány nejlidnatějšího státu světa. Protože jak upozornil portál Sýrzadarma.cz (zde), podle zprávy německého institutu pro ekonomiku (Ifo) je Evropská unie téměř kompletně závislá na dovozech u 14 kritických surovin, z nichž řada se dováží právě z Číny. Jedná se například o hořčík a téměř všechny kovy vzácných zemin. Výstavba solárních a větrných elektráren je proto vysoce závislá právě na dodávkách z Číny. Ostatně to, že Čína ovládá prakticky celý trh s křemíkem, který je pro naši civilizaci nezbytným nerostem, je již veřejným tajemstvím. Co se týká kobaltu a lithia, je situace jen o málo lepší (zde, zde a zde).
Evropské státy si tedy souběžně se závislostí na Rusku vybudovaly i závislost na Číně. Odklonem od Ruska a rozhodnutím o Green Dealu tuto závislost jen rychle posilují. V praxi to znamená, že bez dohody s Čínou se v Evropě nebudou vyrábět baterie ani fotovoltaika a dost možná ani větrné elektrárny. Tyhle tři věci jsou přitom hlavní osou zelených plánů bruselské zelené kliky. Situace je o to horší, že Rusko, jako dodavatele plynu, ropy a uhlí, můžeme nahradit. Čínu, však už nahradit nedokážeme, protože má monopolní postavení. A evropská závislost na jejích dodávkách, bude po úplném přechodu na zelenou energetiku v podstatě stoprocentní. Čili opět to, před čím varovala studie pro europarlament z roku 2018.
Loňské varování německých zpravodajských služeb není nic nečekaného. Kdo se, byť jen minimálně, zajímá o Čínu, ví o existenci spisku Umění války, které před dvěma tisíci let napsal čínský generál Sun-c´. Generál již tehdy popisoval, jak to udělat, abyste vyhráli bez nutnosti svést jedinou bitvu. A současná Čína nedělá nic jiného, než se jeho radami řídí. Problém pro Evropu spočívá v tom, že ty rady jsou zatraceně dobré. A kdo z politiků tenhle spisek nezná, mohl znát údaje o tom, kde se vyrábí fotovoltaika a větrné elektrárny, kdo ovládá těžbu kobaltu a lithia a tak dále. Tyhle údaje jsou veřejně přístupné a snadno k nalezení.
A kdyby už se někdo z politiků takovým informacím důsledně vyhýbal, měli by narazit na jiné otázky. Zcela logické a zcela nezbytné. Pro každého, nejen pro politiky. Třeba tyto:
Mohu celou svoji existenci vsadit na to, že budu zcela závislý na dovozu čehokoli z jednoho státu? V případě Ruska se to zjevně neosvědčilo. Jenže právě to dělá EU rozhodnutím o kompletní elektrifikaci, postavené na fotovoltaice, větrných elektrárnách a bateriích.
Nebo jinak. Mohu celou svoji budoucnost vsadit na to, že bude vždy dostatečně foukat vítr a svíti slunce? Mohu celou svoji budoucnost vsadit na to, že mi moji sousedi vždycky dokáží poslat dost elektřiny, když mě bude chybět? Zejména, když budou taky závislí jen na větru a slunci? A bude to celé fungovat, když mi Čína přestane dodávat fotovoltaické panely? Nebo baterie? Nebo křemík, bez kterého se neobejdou počítače, nezbytné pro řízení čehokoli? Tím spíš, když mám za sebou šílenou zkušenost s dodávkami plynu z Ruska?
Ani to nemusí být každému politikovi v Bruselu jasné. Nejde přitom o nic složitého, jen zase o selské počty. Ty lze shrnout takhle: Chci vyměnit skoro úplnou závislost na Rusku za úplně úplnou závislost na Číně? Právě tohle dilema má EU před sebou. Odpověď je přitom předem jasná. Protože dokud EU nepochopí, že její Green Deal je v současných časových limitech absolutní nesmysl, tak skončíme v absolutní závislosti na Číně. Takže budeme dělat jen to, co Čína dovolí. Jinak nebudeme mít ani světlo, ani teplo.
Životnost fotovoltaických panelů je totiž 20 let. Ty nejnovější prý vydrží o pět let déle. Jenže obyčejná, hnusná, stará elektrárna na uhlí, nebo plyn, funguje 60 a více let. Což Čína nemůže nijak narušit. Ale pětadvacetiletý cyklus výměny fotovoltaických, ostatně i větrných, elektráren už je Čína schopna narušit zcela fatálně.
Bez ohledu na tato zjevná fakta EU nadále sází na fotovoltaiku a větrné elektrárny, jež jsou navíc stoprocentně závislé na počasí a nemohou tedy dodávat energii kontinuálně, jak náš svět potřebuje. K tomu chce co nejrychleji vyřadit z energetiky uhelné zdroje, jež právě onen stabilní a přitom podle potřeby regulovatelný výkon poskytují. Při současné úrovni technologií však uhlí může nahradit pouze zemní plyn, na jehož dodávkách z Ruska byly státy v EU závislé. Takže se teď zoufale hledají náhrady za ruské dodávky. Což je problém podstatně větší, než se neinformované veřejnosti zdá. Protože plynu LNG není ve světě k dispozici dostatek (zde). Politika EU přitom tlačí státy v Evropě k tomu, aby neuzavíraly dlouhodobé kontrakty na desítky let. Nestálý a drahý spotový trh má přitom nyní ceny skoro trojnásobné, oproti dlouhodobým kontraktům. Bezpečnější cesta – tedy pokračování uhelné energetiky – je ale v EU s pofidérním odkazem na klima odsunuta do pozadí. Přitom uhlí je, na rozdíl od plynu, dostatek.
1
0
