I v roce 2024 bude trvat souboj zeleného přesvědčení s nezvratnými zákonitostmi a argumenty. Proto přinášíme přehled těch zásadních sporů.
Dokončujeme výčet zásadních rozporů mezi „klimatickými“ tvrzeními EU a fyzikálními a ekonomickými zákony. Vysvětlujeme, proč se unijní plány míjí s realitou a z pohledu klimatu nemohou nic změnit. První díl si můžete přečíst zde.
- Úspory energie
Důležitým bodem v plánech EU jsou úspory energií. Což zní rozumně. (V kontextu Green Dealu jde primárně o elektřinu a teplo.) Například zateplením budov by se nemělo nic zkazit. Jenže, zatepluje se z velké míry plasty, což samo o sobě není z ekologického pohledu to nejrozumnější. Zároveň to vyžaduje značné částky ze státních či osobních prostředků majitelů budov. Protože zateplovat se nemají jen budovy ve vlastnictví státu či firem, ale i bytové domy, rodinné domy, chalupy či chaty. Ano, jsou na to dotace. Ale ani tyto dotace nerostou na stromech, nýbrž pocházejí ze státního rozpočtu či z rozpočtu EU. Oba rozpočty přitom musí nejdřív někdo naplnit, což je čím dál větší problém. A když nebudou dotace, protože na ně nebude věčně, budou si muset stavby zateplit lidé sami. Bez ohledu, zda na to budou mít. Současně se ovšem nedostává výrobních a instalačních kapacit, nezbytných k tomu, aby se vzletné bruselské plány daly rychle uskutečnit. (V Česku má být nyní zatepleno asi 50% domů a bytů.)
Zároveň Green Deal obsahuje základní rozpor. Na jedné straně požaduje úspory energie, na straně druhé chce vše převést na elektrický pohon. Čímž mimo veškerou pochybnost a navzdory požadovaným úsporám zvýší spotřebu elektřiny. Té komodity, jejíž zajištění za přijatelnou cenu je problém již nyní. Při zachování současného trendu se k tomu za pár let přidá i problém se zajištěním jejího dostatečného množství. A to i bez rozsáhlé plánované elektrifikace, včetně nařízené elektromobility.
- Energetická účinnost
Na zvyšování účinnosti lze samozřejmě pracovat, leč není možné jej nadiktovat nějakým usnesením. Což však je cesta, kterou zatím unie kráčí a snažila si ji prosadit i na COP28. Nicméně, proti samotnému zvyšování účinnosti není důvod něco namítat. Bohužel, dosavadní „klimatické“ kroky EU a pár dalších angažovaných vlád, svůj vlastní požadavek na zvyšování účinnosti ignorují. Neboť sází na energetické zdroje, jež jsou v důsledku méně účinné, než ty současné a ještě k tomu mají násobně větší nároky na energie potřebné pro jejich vznik. To platí pro fotovoltaiku i větrníky, jež na jednotku instalovaného výkonu nejen zaberou více prostoru, ale spotřebují daleko více materiálů. Propočet porovnávající spotřebu oceli a betonu u jaderné a fotovoltaické a větrné elektrárny je doslova mementem zaslepenosti celé zelené fronty. Protože tuto spotřebu materiálu je potřeba opakovat každých 20 let. Při nekvalitní fotovoltaice ještě častěji.
Stranou není ani vodík, který nyní představuje hlavní monstranci v čele průvodu Green Dealu, protože by mohl rozptýlit obavy lidí z toho, čím budou topit a svítit, až bude elektřina jen z občasných zdrojů. Jenže při bližším pohledu se obavy naopak zvětší. Výroba zeleného vodíku, tedy toho vyráběného pouze díky elektřině z OZE, je energeticky velmi náročná. Dokonce natolik, že spotřebuje víc energie, než jí dodá. „Abychom získali jednu kilowatthodinu elektřiny ve vodíku, musíme do její výroby vložit tři kilowatthodiny elektřiny,“ upozorňuje profesor František Hrdlička z ČVUT.
I kdyby se však EU řídila kritérii účinnosti a skutečně by pracovala – ovšem při respektování přírodních zákonitostí – na zvyšování účinnosti, stejně by narazila na problém. Ten se jmenuje Jevonsův paradox. Ten konstatuje, že čím vyšší je účinnost stroje, tím vyšší je nakonec spotřeba energie. Jednoduše proto, že ty účinné technologie se začnou používat masově. Právě proto, že jsou účinné. Jenže když je nasadíme masově, tak tím nakonec stejně zvýšíme spotřebu energie.
- Hustota výkonu
Vše předchozí podtrhují fyzikální zákony. Z nich je pro Green Deal zřejmě nejdůležitější ten o hustotě výkonu (Kapica, Pielke Jr.). Jen díky tomu, že se lidstvo naučilo využívat koncentrovanou energii v uhlí, ropě, plynu či jádru, mohlo se dostat na současnou úroveň (zde). Kdybychom stále měli energii pouze z pálení dřeva, nikdy bychom se na ni nedostali. A nejspíš bychom už také neměli dřevo, které bychom mohli pálit.
Jenže Zelená fronta, včetně EU a OSN nebo současné americké vlády tvrdí, že vysoce koncentrovanou energii můžeme nahradit energií koncentrovanou daleko méně, tedy větrnou a sluneční. Což je fyzikální nesmysl. Proto například zelené Německo stále není schopné zajistit si elektřinu pouze z OZE, byť v nich má instalovaný výkon asi o třetinu vyšší, než v konvenčních zdrojích. Protože tato energie OZE má nesrovnatelně menší hustotu výkonu. A navíc ještě závisí na počasí.
Zákon o hustotě výkonu, ani další fyzikální zákony není možné změnit. Stejně jako zákony ekonomické. Je možné je pouze ignorovat. A pak splakat nad výdělkem.
- EU nic nezmění
Všichni progresivní politici (v tuzemsku především Piráti nebo ministr Petr Hladík) tvrdí, že musíme. Že musíme snižovat emise oxidu uhličitého, protože jinak nezachráníme klima. V mírnější a méně časté podobě jen musíme přispívat ke světovému úsilí zachránit klima. Jenže ono žádné světové úsilí, obdobné tomu unijnímu, neexistuje. Leckde neexistuje dokonce vůbec žádné. Důkazem toho je setrvale rostoucí množství lidmi vypouštěného oxidu uhličitého navzdory tomu, že státy v EU tyto své emise setrvale snižují.
Celkové emise oxidu uhličitého ze států EU jsou již jen někde mezi 7-9 procenty těch globálních. Spalování uhlí v členských státech, do kterého Zelená fronta personifikovala hlavní důvod globálního oteplování překřtěného později na změnu klimatu, stojí za méně než polovinou celkových emisí CO2. Okamžité odstavení uhelné energetiky včetně tepláren a hutí by tak mohlo snížit globální emise řekněme o 2,5-4 procenta. Ale ty jen za loňský rok, bez ohledu na snahu EU, USA a několika dalších států vzrostou o 1,1 procenta. Zkrátka, i kdyby Brusel srazil ekonomiku unijních států na kolena, nemá sílu ovlivnit globální bilanci oxidu uhličitého. A tím ani jakkoli ovlivnit klimatické procesy. Ty mají v rukou státy, jež emise nesnižují. Především Čína (31-33% emisí) a Indie (6-8%), ale také Írán, Saúdská Arábie nebo Rusko.
Jakékoli tlaky na co nejrychlejší ukončení uhelné energetiky – za kterou nebudeme mít včas náhradu – nemají nejmenší oporu v ověřitelných údajích. A nejen, že jsou ověřitelné, dokonce se na nich shodují i vědci (což je v případu „klimatu“ důležitější, než skutečná zjištění). Jde pouze o ideologii. Ideologii, jež klima nijak neovlivní. Jen v důsledku zavede v prostoru EU klimatickou socialistickou diktaturu. Všechny dosavadní kroky k tomu, bohužel, směřují.
0
0
