My stavíme stavbu, stavba staví nás! Pod tímto době poplatným budovatelským heslem se v roce 1958 začal budovat Důl ČSM ve Stonavě, kde jako brigádník pomáhal i Vladimír Špok. Tehdy samozřejmě netušil, že zdejší šachtě věnuje dalších třicet let svého života a bude na ní působit i manželka, dcera či vnučka. O vzpomínky se podělil v rozhovoru pro Měsíčník Horník.
Jaký je váš vztah k Dolu ČSM?
Pocházím z beskydské horské obce Morávka a v sedmapadesátém roce jsem nastoupil tehdy ještě ve Slezské Ostravě na Hornicko-geologickou fakultu VŠB. To mi bylo sedmnáct. O rok později jsem se poprvé setkal s Dolem ČSM, kdy jsem v rámci svazáckých brigád kopal se spolužáky kanalizaci k zařízení staveniště závodu Sever. V té době tam byly zelené louky, na místě budoucího dolu se teprve montovala hloubicí věž. Podruhé, v září jednašedesátého roku, jsem zde začal fárat jako hlubič VOKD při hloubení výdušné jámy severní lokality a nakonec po absolvování vysoké školy jsem tam 9. července 1962 nastoupil už jako technik. Vzhledem k poslednímu roku u VOKD a při započtení všech prázdninových brigád jsem měl v době ukončení studia za sebou už 411 odfáraných směn v podzemí. Na stonavskou šachtu jsem přišel jako teprve třiapadesátý zaměstnanec v pořadí tohoto mladého podniku … a když jsem Důl ČSM po třech dekádách opouštěl, přesahoval už počet zaměstnanců pět tisícovek.
Jak vzpomínáte na časy do doby zahájení těžby ČSM?
Trvalo to více než deset let, než byly vytěženy první tuny uhlí z porubu ve 23. sloji na závodě Jih. V té době se na výstavbě nového dolu podílely stovky, ba tisíce pracovníků nejrůznějších dodavatelských firem. V podzemí to byly převážně osádky VOKD, od sedmašedesátého roku je postupně doplňovaly razičské kolektivy z utlumovaných šachet v petřvaldské části revíru. Podmínky nebyly jednoduché, ale byly pro všechny stejné. Žádné správní budovy, koupelny či šatny, závodní jídelna či ordinace lékaře. Celé zázemí bylo v dřevěných přízemních budovách, ve kterých nám koupelář před vyfáráním zatopil v plechových kamnech, a své fáračky jsme sušili pod stropem na tyčích. Jen hlavní budova byla zděná, přízemní, a na stejné chodbě měli kanceláře technici investičních odborů, měřiči, účetní i ředitel. Venku žádné zpevněné plochy, jen rozbahněný povrch, takže jsme se po vyfárání ani nezouvali z holínek. Ve fáračkách a v gumácích běžně úřadoval i první ředitel Dolu ČSM, inženýr Rudolf Raška. K dolům nevedla žádná slušná cesta, nejbližší autobusová zastávka byla ve Stonavě u PZKO, odkud se muselo jít pěšky po panelce. Samozřejmě s postupem povrchové výstavby byly do zahájení těžby postaveny nové správní budovy, koupelny, lampovny, sklady a jídelny na obou závodech.
Co jste všechno na šachtě dělal, než se začalo fedrovat?
Já jsem byl po nástupu zařazen do oddělení důlních investic, takže jsem denně fáral nejdříve na hloubení jam obou závodů a od pětašedesátého roku pak na všechny čelby otvírkových a přípravných důlních děl. Vzhledem k tomu, že otvírka probíhala v úplně neprozkoumaném důlním poli, pod detritem, v nesoudržných horninách s vysokou plynodajností, navíc s uhlím náchylným k samovznícení, bylo třeba po každém vyfárání řešit stále nové báňské problémy. Museli jsme se vyrovnávat s častými zápary, zaplynováním dolu, důlními požáry. Však jsem také hned po nástupu absolvoval záchranářský kurz a stovky směn odpracoval jako záchranář či vedoucí záchranných čet.
Můžete zavzpomínat i na některé z tehdejších kolegů?
Nikdy nezapomenu na ty, kteří mne učili hornickému řemeslu. Na hloubení to byli předáci hlubičských, na ražbách předáci razičských kolektivů. Byli nejlepší z revíru a jejich jména jako Raba, Žofaj, Černík, Šálka, Náter, Andruška, Škriniar už dnes asi nikomu nic neřeknou. Já je ale stále vidím před sebou. Projektování důlních děl mě učily takové kapacity jako inženýři Maceček, Zlámal z BPO, striktní vyžadování bezpečnostních předpisů báňský inspektor inženýr Ryška. Tu nejvyšší báňskou školu jsem absolvoval u inženýra Petráše, jenž se mnou řadu let pracoval v odboru rozvoje podniku. Vždy jsem obdivoval i své první ředitele, inženýry Rudolfa Rašku a Zdeňka Kubáně. Bohužel nikdo z jmenovaných už není mezi námi. Umírali poměrně mladí, můj první předák na hloubení jam ve třiatřiceti, ředitel Raška v devětačtyřiceti, ředitel Kubáň ve dvaapadesáti letech. Určitě jim část jejich zdraví vzala práce pro Důl ČSM.
Stonavské šachtě jste opravdu zasvětil produktivní život …
Je to tak, celý, a nikdy jsem toho nelitoval! Mohl jsem denně sledovat výsledky své práce a stále se zdokonalovat. Na Důl ČSM mě následovala i manželka, která v účtárně odpracovala rovněž třicet let, a později i dcera, která je stále zaměstnankyní podniku. Už jen pro pobavení: Prázdninové brigády si na povrchu Dolu ČSM odpracovala i nejstarší vnučka Petra, dnes je z ní doktorka mikrobiologie, která výsledky výzkumných prací úspěšně prezentuje i v zahraničí. Velmi si vážím pozvání od organizátorů na oslavy pětapadesátého výročí zahájení těžby Dolu ČSM, ale zdraví mi bohužel nedovolilo se jich zúčastnit. Mohu tedy alespoň zavzpomínat na slavnostní zahájení těžby 19. prosince 1968. Konalo se v tehdejším Kulturním domě Kovona Karviná a obdržel jsem zde první a v životě rovněž poslední státní vyznamenání: za zásluhy o výstavbu Dolu ČSM. Při této slávě nám tenkrát hrál orchestr Gustava Broma a zpívala Yveta Simonová. Doufám, že letos se havíři a jejich rodiny bavily u Marcela Woodmana či Richarda Müllera tak, jako my v tom osmašedesátém. A pokud mi to zdraví dovolí, rád se se zaměstnanci Dolu ČSM setkám nejen při příležitosti vytěžení posledního vozíku uhlí.
2
0
