„A nebudeš se bát?“ ptali se mě někteří, když jsem jim řekla, že budu fárat.
„Ne, proč bych měla?“ odpovídala jsem otázkou, protože jsem opravdu nevěděla, čeho bych se měla bát. Právě naopak: příležitost sfárat do funkčního dolu a strávit aspoň jednu šichtu v místech, kde se stále těží uhlí, pro mě představovalo skvělou příležitost, jak se bezprostředně a auteticky seznámit s prostředím, o němž píšu ve svých knihách.
Když mi nový generální ředitel OKD Roman Sikora nabídl možnost sfárat, neskrývala jsem nadšení. Pozvání předcházel náš dlouhý rozhovor o tom, jak je důležité začít znovu upomínat havířskou historii, tradice… a důstojně si připomínat výročí velkých důlních neštěstí (tady bych opravdu zdůraznila slovo důstojně, tedy s úctou a s respektem k těm, kteří při nich zahynuli, nikoli z povinnosti). Nesmírně mě těší, že v čele OKD nyní stojí člověk, který vnímá, jak je tohle všechno důležité. Který si havířiny a havířů váží.
Sfárali jsme spolu. Tisíc metrů pod zemí jsem fascinovaně vnímala svět, v němž jsou skryty miliony hodin lidské práce. Tvrdé a poctivé práce, vykonávané v podmínkách pro člověka zvnějšku víceméně nepředstavitelných – dokud si je nevyzkouší na vlastní kůži.
Ano, mluvím o sobě. Protože tenhle sjezd (díkybohu) nebyl špacírek pro návštěvníka, při němž je hlavním kritériem to, aby se neušpinil, nezakopl na hrbolaté počvě nebo občas nemusel na kolena. Právě naopak.
S každým nachozeným kilometrem narůstala moje úcta k chlapům, kteří dole pracují roky, mnohdy desetiletí. Ne že bych si havířů nevážila už dřív – například můj dědeček František pracoval na Františku. Byl to starý havíř, na čestném místě v obýváku měl postavenou sošku havíře, svoji šachtu miloval a jeho kabát krásně voněl uhlím.
Ten kabát je jedna z mých nejranějších vzpomínek. Visel v předsíni bytu na Šumbarku, hned vedle dědovy špacerky pobité plíšky. Jako malá jsem do něho chodila zabořit nos, protože mi uhlí prostě vonělo.
A voní dodnes. Při příchodu k lampovně mi ten kabát naskočil v paměti. A na dědečka jsem si během následujících hodin vzpomněla mnohokrát. S láskou a hrdostí.
Když jsme s Romanem Sikorou a dalšími členy mého doprovodu šli směrem k rubání a z černočerné tmy se v dálce vynořila světla lamp, uvědomila jsem si s plnou silou, čím je prostředí dolu tak fascinující. Je to svět sám pro sebe, naprosto odlišný od toho nahoře, čímsi uhrančivý. Snad to nebude znít jako hloupé klišé, ale mě v jednom okamžiku úplně zavalilo uvědomění, kolik fortelné roboty je tam dole na každém metru skryto. Každou chodbu musel někdo vyrazit. Každý hajcman i lutnu musel někdo připevnit. Každý šroubek musel někdo utáhnout. A jsou jich tam miliony.
Každou tunu uhlí musel někdo vyrubat a dopravit nahoru.
Skoro dvě stě let nepředstavitelně tvrdé a nebezpečné dřiny.
Chlapi, klobouk dolů před vámi všemi.
Nespravedlivý a pomýlený nános, který na havířině ulpěl v uplynulých dekádách, mě upřímně štve. Tím spíš, že při práci na třetím dílu Šikmého kostela zrovna teď popisu- ji sérii tragických důlních neštěstí na přelomu 40. a 50. let, která vyústila v monstrproces s důlními techniky. Státní soud tehdy vynesl drakonické tresty: dvě oprátky, dvě doživotí. A to všechno k zastření pravé podstaty věci: že dodržování nesmyslně nastaveného plánu a ideologické záměry byly důležitější než bezpečnos a životy lidí.
Je to jen jeden z mnoha příkladů, jak byla havířská práce zneužita. Zdegradována. Dehonestována. Slibuji, že se budu i nadále snažit, abych to ve svých knihách uvedla na pravou míru – tedy aby tahle náročná profese znovu nabyla vážnost a úctu, jakou si zaslouží.
Vy všichni si ji zasloužíte, chlapi.
Zdař Bůh!
Szczęść Boże!
Karin Lednická
0
0
