Německá prosperita je ohrožena. Může za to inflace i fixace Německa na plyn kvůli Energiewende. Válka by sama takový dopad neměla. Jednoznačně to vysvětluje nejuznávanější německý ekonom, bývalý dlouholetý ředitel mnichovského Ifo-institutu, Hans-Werner Sinn.
Respektovaný německý časopis Focus přinesl obsáhlý kritický rozhovor s Hansem-Wernerem Sinnem, který čtenářům časopisu Czechindustry zpřístupnil Zbyněk Fajkus (jeho texty například zde). Že jde o třaskavý materiál, je zřejmé již z jedné z prvních otázek týkajících se plynu.
A jak se mohlo stát, že jsme tak závislí na kdysi tak levném ruském plynu? Vyvolala ekonomická kalkulace politickou naivitu?
Ne. Energetická krize v souvislosti s válkou na Ukrajině by nedosáhla takového rozsahu, kdyby se Německo méně spoléhalo na plyn a více na uhlí a jadernou energii. Fixace na plyn je přímým důsledkem zelené Energiewende (transformace energetiky). To mnozí přehlížejí.
Profesor Sinn v další odpovědi vysvětluje, proč nemají pravdu ti, kteří tvrdí, že řešením je více občasných zdrojů, tedy zdrojů, pro které se v Česku vžil nepřesný název obnovitelné zdroje energie.
Převládající názor tvrdí pravý opak: kdybychom se dříve a radikálněji orientovali na obnovitelné zdroje, Putinova potrubí by nás nezajímala.
To bohužel není pravda. Mnoho lidí si myslí, že čím více větrné a solární energie budeme využívat, tím více klasických elektráren – ať už uhelných, plynových nebo jaderných – můžeme vyřadit z provozu. Jenže kolísavá zelená energie ve skutečnosti potřebuje konvenčně vyráběnou elektřinu, aby pomocí ní vyplnila dlouhá období temna a bezvětří. I když nefouká a nesvítí slunce, potřebujeme elektřinu. A potřebujeme ji stále více, pokud se má i doprava stát elektrickou a domy mají být vytápěny tepelnými čerpadly. Pokud bychom v Německu ztrojnásobili nebo zečtyřnásobili výrobu elektřiny, což by bylo nutné pro splnění všech nových úkolů, potřebovali bychom také třikrát nebo čtyřikrát více konvenčních elektráren pro vykrývání období temných bezvětří (Dunkelflauten), bez ohledu na to, kolik elektřiny můžeme za příznivých povětrnostních podmínek vyrábět z větrné a solární energie. Vzhledem k tomu, že uhelná a jaderná energie mají být vyřazeny, zůstávají v obdobích temného bezvětří na výrobu elektřiny k dispozici pouze plynové elektrárny. Bylo pro ně plánováno masivní, zcela nepřiměřené rozšíření, aniž by to bylo kdy veřejně a hlasitě oznámeno. Odpovědní plánovači energetické transformace nás tak předali Putinovi. A Putin nechal Energiewende zhroutit jako domeček z karet.
Renomovaný německý ekonom bez obalu potvrzuje to, na co již roky upozorňují energetici. A co roky zelená lobby a ministři vlád, včetně těch českých, systematicky přehlížejí. Potvrzuje tím i omezený potenciál tepelných čerpadel, které zejména v poslední době vyzdvihuje Evropská komise i český ministr hospodářství Jozef Síkela. Protože pokud nebude dostatek elektřiny k jejich pohonu, nemohou v žádném případě nahradit plyn používaný k vytápění.
„V dohledné době se nám nepodaří ukládat energii pro nezbytnou sezónní kompenzaci počasí. Baterie jako sezónní úložiště jsou stále v desítkových řádech vzdáleny od hranice ekonomické rentability. Cesta přes vodík a z něj odvozená paliva je technicky možná, ale jen za cenu horentních nákladů, které nás připraví o prosperitu,“ vysvětluje Sinn, proč nemají reálný základ úvahy o akumulaci elektřiny dodávané ze zelených zdrojů. Nastavuje také zrcadlo častému porovnávání přínosu fotovoltaiky a větrných elektráren vůči těm jaderným. „Těch šest jaderných elektráren – tři, které byly odstaveny v loňském roce, a tři, které budou odstaveny letos – stále vyrobí o 20 procent více elektřiny než všechny fotovoltaické elektrárny v Německu dohromady. Jejich podíl (fotovoltaiky a větru) na německé spotřebě primární energie činí pouze 5,5 procenta a na konečné spotřebě energie 7,5 procenta. Cílem je perspektivně 100 procent, ale jak toho dosáhnout? A to navíc za pouhých 23 let,“ ptá se ve své odpovědi profesor.
Upozorňuje také na to, jak se Německu povedlo první velké snížení emisí oxidu uhličitého. Což je opět skutečnost, kterou politici a média zcela opomíjejí. „Od roku 1990 se nám podařilo snížit emise CO2 o 40 procent díky ukončení provozu průmyslu bývalé NDR a dalším opatřením. Zbývajících 60 procent bychom měli dosáhnout do roku 2045. To je naprosto utopické. Nebo teď chceme zavřít i západoněmecký průmysl? To všechno zkrátka vůbec nefunguje. Mohu jen žasnout nad tím, jak snadno se německý národ nechal svést k nereálnému snění“.
Redaktor tedy na ekonoma vytahuje obvyklý „těžký kalibr“ všech zelených aktivistů.
Nevidíte potřebu zastavit změnu klimatu?
Ale ano, samozřejmě! Země světa musí koordinovaně postupovat proti změně klimatu a využívat přitom zelené energie, včetně jaderné. Je však nutné zůstat realistou. Jednostranná cesta Evropanů, zejména Němců, vede pouze ke zničení vlastní konkurenceschopnosti, ale sotva k nějakému CO2 efektu pro celý svět.
Proč ne?
Protože ta fosilní paliva, která zde využíváme méně, tedy uhlí, ropu a také plyn, pak spotřebovávají jinde na světě Číňané a všichni další, kteří se tolik neangažují v ochraně klimatu a kteří jsou ve skutečnosti našimi konkurenty a potenciálními nepřáteli. Jediné, čeho můžeme sami pro klima dosáhnout, je to, že už nebudeme těžit hnědé uhlí, které je na německém území. U všech ostatních fosilních paliv nemůžeme omezováním poptávky dosáhnout vůbec ničeho.
Protože ropu a plyn pak spalují jen ostatní?
Ano. Pokud například v Evropě přijmeme předpisy, které omezí nebo dokonce zakážou spalovací motory, pak se uhlík vázaný v ropě jednoduše dostane do ovzduší v jiných regionech. Opatření týkající se emisí CO2 v dopravě a jednostranná opatření Evropy nepřinášejí vůbec nic.
Dále profesor Sinn vysvětluje, proč je lichý aktivistický argument o tom, že nelze čekat, až se ke snaze o zastavení změny klimatu připojí celý svět. Naopak vysvětluje, proč je nutné počkat. Právě proto, abychom dali světu příklad, který stojí za to následovat, neboť současný vývoj v EU k následování nijak nesvádí.
„Musíme počkat, protože pokud budeme příliš spěchat a poškodíme naši konkurenceschopnost, dáme špatný příklad, který nikdo nebude chtít následovat. Úspěchů v boji proti změně klimatu můžeme dosáhnout pouze tehdy, pokud se všechny nebo téměř všechny země světa zavážou k úsporám fosilních paliv. Pařížská dohoda, kterou v roce 2015 podepsalo 191 zemí, takovým závazkem není. Ačkoli byla dohoda velmi oslavovaná, ve skutečnosti se pouze 61 zemí zavázalo k omezením s jasně definovaným množstvím. Ostatní tleskali těm 61 zemím za to, že jim uvolnili paliva. Taková je realita. Pokud opravdu chceme něco změnit, musíme vytvořit světový klimatický klub, v tom má kancléř Scholz pravdu. Ten klub ale nebude nefungovat bez Indie, Číny a všech ostatních, kteří spekulují, že dostanou levné palivo, kterého se Evropané zřeknou,“ popisuje, proč uspěchané prosazování nepromyšlených a nefunkčních modelů celé snaze škodí.
Dále se rozhovor dotkl i budoucnosti německého automobilového průmyslu. Což je otázka svrchované důležitosti i pro Česko, kde je sektor automotive největším zaměstnavatelem.
Varujete před ztrátou konkurenceschopnosti a první šéfové koncernů dokonce hovoří o blížící se deindustrializaci. Je na tom Německo opravdu tak špatně?
Od roku 2018 jsme svědky poklesu německé průmyslové výroby a rok 2018 je zároveň rokem, kdy bylo přijato nařízení EU o emisích CO2 ve spalovacích motorech. Toto masivní zpřísnění znamená takříkajíc smrt spalovacího motoru. Cíle v oblasti emisí CO2 lze splnit pouze s elektromobily, protože ty mají nulové emise, ačkoli ve skutečnosti mají výfuk jen o něco dále v uhelné nebo plynové elektrárně. Tato politika připravila německý automobilový průmysl a s ním i srdce německého hospodářství o konkurenční výhodu. Protože elektromobily mohou vyrábět i jiní a možná ještě lépe.
Varovná je i odpověď na jednu z posledních otázek celého rozhovoru. A jako všechny ostatní se týká i situace v České republice.
Jedná se o malý pokles prosperity a blahobytu, nebo se obáváte trvalého poklesu?
Pokles prosperity a blahobytu je dlouhodobější proces. Souvisí to s demografií a obrovským poškozením konkurenceschopnosti, způsobenou zelenou Energiewende. Pokud se zakáže energie, kterou by si lidé sami od sebe kupovali, takže všichni musí přejít na jinou energii, kterou by si jinak nekoupili, zchudneme všichni. Inflace navíc vede k výrazným přerozdělovacím efektům: dlužníci zbohatnou, věřitelé a slabí zchudnou a například smlouvy o životním pojištění ztrácejí hodnotu. Obdobně se to děje i ve vztazích mezi státy, stačí si vzpomenout na úvěrové pohledávky Bundesbanky v systému eura. Jejich výše dosahuje téměř 1 200 miliard eur. Při osmiprocentní inflaci ztratí německý stát brzy 100 miliard eur ročně.
Osobní postřehy autora
Zbyněk Fajkus svůj text pro časopis Czechindustry připravoval v polovině září. Doplnil jej několika vlastními postřehy. Například:
V Německu omezují nebo zastavují výrobu kvůli neúnosným nákladům na energie první větší podniky – ocelárny Acelor Mittal, Salzgitter, výrobce hnojiv BASF, papírny, producenti hliníku, zinku, mědi a tak dále.
Podle aktuálního průzkumu Spolkového svazu průmyslu BDI považuje 92 procent z dotázaných asi 600 německých podniků vysoké ceny energií a surovin za značný problém: tedy za velké zatížení svého podnikání (58 %) nebo dokonce za existenční ohrožení (34 %). Plná pětina zvažuje přesun výroby do zahraničí.
Mnohé menší a střední německé podniky avizují problémy s likviditou a existenční starosti v souvislosti s blížící se zimou – asi nejhůře je postiženo skoro deset tisíc německých pekáren, převážně používajících plyn.
Šéf německého svazu měst a obcí Gerd Landsberg důrazně varuje před rizikem plošných blackoutů během blížící se zimy a vyzývá obyvatele k vytváření nouzových zásob.
Ředitel firmy Trigema Wolfgang Grupp (největší německý výrobce sportovního oblečení) sděluje, že jeho náklady na nákup zemního plynu se během dvou let zdesetinásobily. Z 1,2 milionů eur na 12 milionů eur. Situaci považuje za nejhorší za padesát let, během kterých firmu řídí.
0
0
